Slyš, člověče dobrý, jak se slavilo svaté Vzkříšení Páně, když naše země ještě ve stínu hradů dřímala a církev svatá všecken běh života řídila.
Po čtyřiceti dnech postních, když lidé rybu požívali a masa se zříkali, přišel čas veliký – Veliká noc, kdež Kristus smrt přemohl a hřích porazil. V ten čas chrámové zvony mlčely, by lid v tichosti pokání činil, až do Bílé soboty, kdy opět zazněly, jak andělé z nebes.
V městech i vsích pořádány byly procesí, pašijové hry a mnoho zbožných obyčejů. Káži ti, že mnozí lidé v pytlovině chodili, bosou nohou kráčeli a hříchy své veřejně vyznávali. Kněží světili oheň nový a víno do kalicha lili.
A tuž v neděli slavnou rozlomil se chléb sváteční, vejce barvou červenou zdobené se dalo mezi děti, a všeliké tance a písně začaly. Lidé se radovali, že zima pominula a nový život z hlíny klíčí.
Velikonoce tehda nebyly toliko o jídle a veselí – byl to čas posvátný, kdy srdce každého rytíře i selky k nebi se pozvedlo.